1. Poznání

Svaté je Slovo! Tak svaté, že bych ho pozemskému lidstvu chtěl opět odejmout, protože mu schází jakýkoli pojem, ba i samotné tušení velikosti tohoto Slova! Nutí mě to, abych Slovo k ochraně zahalil, aby nikdy nepřišlo do styku s rouhavou domýšlivostí nebo také lhostejností těchto lidských duší, které se ve své duchovní lenosti staly tak neuvěřitelně úzce omezenými, a tím v sobě, co se týká vědění, prázdnými.

Co ještě vědí o svatosti! Svatosti Boha a také jeho Slova! Je to žalostné! Nutí mě to volit mezi všemi lidmi jen některé, jimž bych Slovo ještě dále zvěstoval, přece však by ani tito nemnozí nedospěli k pojmu pravé svatosti, a tím ani ke správnému postoji ke Slovu.

Tak stojím před vámi s vědomím, že ani ti nejlepší mezi vámi mi nikdy nebudou správně rozumět, nepochopí ani desetinu z toho, co se jim mým Slovem dostává. Posloucháte ho sice, držíte ho v ruce, avšak nevyužíváte pro sebe jeho hodnotu! Vidím, jak vysoké hodnoty, nevýslovné síly zůstávají nepovšimnuty ležet, zatímco vy místo toho saháte po věcech, které v poměru ke Slovu, jež máte, nelze považovat ani za nejnepatrnější zrnko prachu.

Teprve když lidská duše vstoupí do jemnohmotné říše, pak se jí pozvolna dostává nového poznání všeho toho, co zde na Zemi směla prožít.

Ačkoli i toto je pouze stínem toho, jak mocné bylo skutečné dění, postačuje to přesto, aby to každou lidskou duší až do největší hloubky otřáslo! Sotva dokáže uvěřit, že všechno to směla prožít, tolik Boží milosti v tom spatří. Naplněna tím by chtěla těmito pozemskými lidmi zalomcovat, zatřást jimi, aby prorazili povrchnost a namáhali se už teď cítit tyto milosti, silněji než doposud.

Avšak marná snaha! Pozemský člověk se pro to vlastním přičiněním stal příliš tupým. Nejhorlivějším úsilím se k tomu na svých nesprávných cestách učinil neschopným. S krvácejícím srdcem se proto každá v jemnohmotné říši probuzená duše znovu odvrací, s hlubokou lítostí si vědoma toho, že ona sama zde na Zemi nebyla jiná a že asi ani od ostatních zde na Zemi ještě dlících nemůže očekávat více.

Tak se také ve mně nyní všechno vzpírá, když pomyslím na to, že musím nyní Poselství nechat rozšířit; neboť vím, že ani jediný mezi lidmi nebude nikdy skutečně vědět, co tím přijímá, jaká nesmírně velká milost Boha spočívá v tom, že jej smí slyšet! A vstříc této nevědomosti, lhostejnosti, chtění vědět lépe takovýchto lidí mám nechat přinést něco, co v čistotě přichází od stupňů Božího trůnu! Stojí mě to vnitřní boj, stojí mě to tvrdé přemáhání! Každou hodinu znovu!

Roky uplynuly od chvíle, kdy jsem poprvé pocítil hrůzu při pozorování lidských duchů a vyvodil z toho svůj závěr o jejich osudu podle prazákona stvoření.

Hrůza mě pojala, protože jsem viděl, že není možné pomoci lidem jinak, než ukázat cestu, kterou musí jít, aby unikli zničení.

To mě nevýslovně zarmoutilo; neboť při dnešní povaze lidstva může nastat jediný konec: Jistota, že největší část celého lidstva se musí bezpodmínečně ztratit, dokud mu bude přenechána svobodná volba v každém rozhodnutí!

Svobodná vůle rozhodování však nemůže být lidskému duchu podle zákona ve stvoření nikdy odňata! Toto spočívá v druhu ducha! A na tom, tedy na sobě samých, se nyní zřítí velké masy!

Každé jednotlivé rozhodnutí člověka přináší mu cesty, po nichž musí ve stvoření putovat, také zde na Zemi. Všechny drobnosti spojené s jeho povoláním a nutným každodenním životem jsou přitom pouze podružnostmi, které často ještě vyplývají z následků daleko nazpět ležících svobodných rozhodnutí. Avšak pouze rozhodnutí je pro lidského ducha svobodné! Rozhodnutím se samočinně nastavuje páka, která nechává působit zákony Boží ve stvoření podle druhu rozhodnutí! Taková je svobodná vůle, kterou lidský duch má! Spočívá pouze v bezpodmínečné svobodě rozhodování.

Duchovní rozhodnutí však okamžitě vyvolává doposud tajuplné, samočinné působení ve stvoření, které druh chtění, jež spočívalo v rozhodnutí, bez vědomí lidského ducha dále rozvíjí až ke zralosti a tím ke konečnému rozuzlení, které se jednou náhle ukáže podle síly původního rozhodnutí a potravy, kterou tento druh ještě obdržel prostřednictvím stejného druhu na své cestě stvořením.

Účinky každého vlastního rozhodnutí musí člověk poté nechat přes sebe přejít. To nemůže a nesmí pociťovat jako nespravedlivé; neboť je to v posledním účinku vždy pouze to, co bylo obsaženo v rozhodnutí. Jen to při konečném účinku zasahuje vždy jedině původce rozhodnutí, i když se rozhodnutí týkalo někoho jiného.

Při konečném účinku je původní rozhodnutí původcem velmi často již dávno zapomenuto, jeho chtění a jeho rozhodování je snad v této době již zcela jiné, či dokonce opakem oproti dřívějšku, ale následky někdejšího rozhodnutí běží i bez jeho vědomí klidně svým zákonitým, samočinným postupem až do konce.

Člověk stále stojí uprostřed následků všech svých rozhodnutí, z nichž o mnohých už vůbec neví, na která již nemyslí, a proto to poté často pociťuje jako nespravedlnost, když ho to či ono neočekávaně zasáhne jako poslední účinek. Ale může v tom být klidný. Nezasáhne jej nic, k čemu on sám kdysi nedal podnět, co on sám jednou nějakým rozhodnutím doslova neuvedl v život, tedy co „nepostavil“ do stvoření k působení podle zákonů. Ať už to bylo v myšlení, řeči, nebo konání! On k tomu nastavil páku. Ke všemu náleží původně jeho chtění a každé chtění je rozhodnutím!

Přesto v nepoznání zákonů stvoření křičí lidé stále o nespravedlnosti a ptají se, kde je ta vychvalovaná svobodná vůle člověka! Učenci o tom píšou a mluví, zatímco ve skutečnosti je vše přece tak jednoduché! Svobodná vůle může ostatně vždy spočívat pouze ve schopnosti svobodného rozhodování, nikdy jinak. A tato je a zůstane lidskému duchu ve stvoření vždy zachována pro jeho cestu.

Zapomíná nebo přehlíží u toho pouze jednu důležitou skutečnost: Že navzdory všemu je a zůstává jen tvorem, plodem tohoto následného stvoření, který vzešel z jeho věčných a nezměnitelných zákonů, a proto nikdy nemůže tyto zákony obcházet nebo jich nedbat! Ony působí, ať už chce, nebo nechce, ať už se mu to zdá příhodné, nebo nepříhodné. On v tom neznamená nic, tak jako samo se procházející dítě se sice může podle své vůle vydat svou cestou, avšak poté je podrobeno druhu cesty bez ohledu na to, zda se po ní kráčí dobře, nebo obtížně, zda je na konci krásný cíl, nebo propast.

S každým novým rozhodnutím člověka vzniká tedy nová cesta, a tím nové vlákno v koberci jeho osudu. Staré, doposud ještě neuvolněné cesty však běží přesto nadále před novějšími cestami, tak dlouho, dokud zcela neproběhnou. Nejsou tedy novou cestou ještě odstřiženy, nýbrž musí být ještě prožity, proputovány až do konce. Přitom kříží se také leckdy staré cesty s novými a způsobují tak nové obraty.

To vše musí člověk v prožití uvolnit, a tu se často diví, jak mohl k tomu či onomu přijít, protože už si není vědom svých dřívějších rozhodnutí, zatímco jejich následkům zůstává podroben, dokud se nevyžijí, a tím „nedožijí“! Nemohou být sprovozeny ze světa jinak než původcem samotným. Ten se od nich nemůže odvrátit, protože v něm zůstávají pevně zakotveny až do úplného vyřízení.

Všechny následky každého jednotlivého rozhodnutí musí tedy dospět až ke svému konci k vyřízení, pak teprve odpadnou od původce a přestávají existovat. Pokud ale vlákna nových, dobrých rozhodnutí kříží ještě probíhající dráhy starých, špatných rozhodnutí, pak budou účinky těchto starých, špatných následků tímto křížením s novými, dobrými odpovídajícím způsobem oslabeny, a mohou být, pokud jsou tato nová, dobrá rozhodnutí velmi silná, dokonce zcela rozpuštěny tak, že je nutné špatné následky v hrubohmotnosti rozvázat už jen symbolicky. I to je čistě zákonité podle vůle Boží ve stvoření.

Všechno působí přitom ve stvoření živě, aniž by člověk na tom kdy mohl něco změnit; neboť je to působení kolem něj a nad ním. Stojí tak v zákoně stvoření a pod ním.

V mém Poselství naleznete cestu, jak s jistotou dojít skrz toto bludiště následků vašich rozhodnutí do světlých výšin!

Těžká překážka se vám však přitom staví do cesty! Je to překážka, která ve mně vzbudila hrůzu: Protože to všechno musíte učinit sami, každý zcela sám za sebe.

Tato podmínka spoluspočívá v zákonitosti vaší svobodné vůle rozhodování a v na tom navazujícím samočinném působení dění ve stvoření a ve vás!

Chtění v rozhodnutí formuje cestu, která podle druhu chtění vede vzhůru nebo dolů. Lidské chtění vás však v současnosti vede převážně pouze dolů, a s kráčením dolů, které vy sami vůbec nedokážete zpozorovat, se souběžně zmenšuje a zužuje také schopnost vašeho chápání.

Hranice chápání, tedy vašeho obzoru, se tím zmenšují a z tohoto důvodu se navzdory tomu stále domýšlíte, že ještě stojíte na stejné výši jako dříve; neboť tato hranice je pro vás skutečně také v danou chvíli konečnou výší! Rozšířenou hranici nejste schopni sledovat, nemůžete rozumět tomu, co leží nad vaší vlastní hranicí, a odmítáte to všechno s potřásáním hlavou, nebo dokonce rozhorleně jako falešné, či dokonce neexistující.

Proto také neodkládáte tak snadno své chyby! Vidíte je snad u ostatních, avšak nikoli u sebe. Ať už vám to dávám na srozuměnou sebezřetelněji, vy si to nevztahujete na sebe. Věříte mi vše, co říkám, dokud se to týká ostatních. Avšak co mám vytknout vám, z čeho jsem tak často zoufalý, to nedokážete pochopit, protože v tom se všechny hranice kolem milého „já“ příliš zúžily! Tady je bod, na kterém tak mnohé ztroskotává, v čem vám nemohu pomoci; neboť tyto hranice musíte rozrazit vy sami, zevnitř.

A to není tak lehké, jak si myslíte. S ustaranou tváří stojíte často přede mnou, s láskou v srdci k velkému úkolu, a proto truchlící nad všemi, kteří své chyby nechtějí nebo ani nedokážou poznat, a já, já vím, že mnohé z těchto chyb, které ostatním tak přísně vytýkáte, zoufajíce si nad jejich jednáním, jsou v ještě mnohem větší míře zakotveny ve vás samých. To je to nejstrašnější na všem! A je to spoluzakotveno ve svobodné vůli rozhodování, která vám musí zůstat ponechána, protože je zakotvena v duchovním. Nikdy nemohu někoho nutit, aby se vydal cestou ke světlým výšinám! To spočívá jedině ve vlastních rukou každého člověka.

Proto s napomenutím ukazuji ještě jednou tento děj: S každým krokem dolů se hranice vaší schopnosti chápání posouvají stále úžeji k sobě, aniž byste si to vy sami uvědomovali! Proto byste tomu také nikdy nevěřili, kdybych vám to řekl, protože to nejste schopni pochopit, a proto ani nemohu pomoci tam, kde k tomu nepovstane nové, velké, dobrovolné rozhodnutí, které přichází touhou nebo vírou.

Tam jedině mohu zprostředkovat sílu k vítězství! K vítězství nad sebou samými, čímž budou oživlým duchem, který se chce vyšvihnout do výšin, rychle prolomeny zdi a úzké hranice. Ukazuji vám cestu a dávám vám při správném chtění také potřebnou sílu k tomu. Tak mohu pomoci tam, kde je k tomu pravé chtění, pravá prosba.

Avšak znovu se poté člověku staví do cesty překážka. Ta spočívá v tom, že síla mu může být k užitku jedině tehdy, když ji nejen přijme, nýbrž i správně použije! Sám ji musí správným způsobem použít, nesmí ji nechat v sobě nečinně ležet, jinak se od něj znovu vzdálí, zpět k východisku této síly. Tak přichází jedna překážka za druhou, když člověk vší silou poctivě nechce! A těmto překážkám dorostli jen velmi nemnozí. Lidstvo již duchovně příliš zlenivělo, zatímco vzestup se může zdařit pouze v nepřestávající čilosti a bdělosti!

Přirozené je toto dění, jednoduché a velké. Je v něm zakotvena podivuhodně dokonalá spravedlnost.

Pro lidského ducha není možné, aby mohl být zachráněn bez pokory! Opravdové pokoře stojí jako překážka v cestě jeho domýšlivost na vědění. Domýšlivost na vědění, které není žádným věděním; neboť v poměru ke schopnostem je nutné označit člověka ve skutečnosti mezi všemi tvory tohoto následného stvoření za nejhloupějšího, protože je příliš domýšlivý, než aby v pokoře něco přijal.

O tom se netřeba přít; neboť je to tak. Avšak člověk to neuzná, nechce tomu věřit, také jako následek jeho bezmezné domýšlivosti, která je vždy spolehlivým produktem hlouposti. Jedině hloupost plodí domýšlivost; neboť kde je skutečně vědění, tam nemá domýšlivost místo. Může vzniknout pouze v úzkých hranicích nízkých pomýlených představ, nikde jinde.

Kde nastává vědění, tam končí domýšlivost. A protože největší část lidstva dnes žije jen v domýšlivosti, není zde vědění.

Člověk úplně ztratil pojem pravého vědění! Už neví, co vědění je! Ne bezdůvodně žije v lidové mluvě jako moudrost známá věta: „Teprve při nejvyšším vědění vyvstává v člověku moudrost z přesvědčení o skutečnosti, že neví nic!“

V tom spočívá pravda! Získal-li však člověk nejprve toto přesvědčení, pak v něm odumře domýšlivost a může začít přijímání pravého vědění.

Všechno naučené studiem nemá s věděním nic společného! Ten, kdo se horlivě učí, může se stát učencem, proto jej však ještě zdaleka nelze nazývat vědoucím. Proto je také výraz věda tak, jak se ještě dnes používá, nesprávný. Právě dnešní člověk může sice mluvit o učenosti, avšak nikoli o vědění! Co se naučí na vysokých školách, to je pouze učenost, jako vystupňování a koruna učení se! Je to získané, nikoli vlastní! Jedině vlastní je však věděním! Vědění může přijít pouze z prožití, nikoli z učení!

Tak ukazuji ve svém Poselství pouze cestu, aby člověk, který po ní jde, dospěl na ní k prožitím, která mu přinesou vědění. Člověk musí také stvoření nejprve „prožít“, pokud o něm chce skutečně vědět. Možnost k prožívání dávám mu svým věděním, protože sám stvoření trvale prožívám!

Máme tedy učence a vědoucí. Učenci se mohou a musí učit od vědoucích!

1. Erkennen

Heilig ist das Wort! So heilig, daß ich es der Erdenmenschheit wiederum entziehen möchte, weil ihr jeder Begriff, ja selbst ein Ahnen von der Größe dieses Wortes fehlt! Es drängt mich, schützend das Wort zu verhüllen, damit es niemals in Berührung komme mit dem frevelhaften Dünkel oder auch der Gleichgültigkeit dieser Menschenseelen, die in ihrer Geistesträgheit so unglaublich eng beschränkt und damit in sich wissensleer geworden sind.

Was wissen sie noch von der Heiligkeit! Heiligkeit Gottes und auch seines Wortes! Es ist jam­mervoll! Mich drängt es, unter allen Menschen nur einige zu wählen, denen ich noch weiterhin das Wort verkünde, doch auch die wenigen würden einen Begriff der wahren Heiligkeit nicht finden und damit auch nicht die rechte Einstellung zum Wort.

So stehe ich vor Euch mit dem Bewußtsein, daß auch die Besten unter Euch mich nie richtig ver­stehen werden, nicht den zehnten Teil von dem erfassen, das ihnen mit meinem Worte wird. Ihr hört es wohl, haltet es in der Hand, doch Ihr nützet seinen Wert nicht für Euch aus! Ich sehe, wie die hohen Werte, unsagbaren Kräfte unbeachtet liegenbleiben, während Ihr dafür nach Dingen greift, die im Verhältnis zu dem Worte, das Ihr habt, nicht einmal als das unscheinbarste Staubkorn angesehen werden können.

Erst wenn die Menschenseele eintritt in das feinstoffliche Reich, dann wird ihr nach und nach ein neu Erkennen alles dessen, was sie hier auf Erden miterleben durfte.

Trotzdem auch dies ein Schatten nur von der Gewalt des wirklichen Geschehens ist, genügt es doch, um jede Menschenseele bis aufs tiefste zu erschüttern! Sie kann kaum daran glauben, daß sie alles das erleben durfte, so viel Gottesgnade wird ihr darin kund. Erfüllt davon möchte sie diese Erdenmenschen rütteln, schütteln, daß sie die Oberflächlichkeit durchbrechen und sich mühen, jetzt schon diese Gnaden zu empfinden, stärker als bisher.

Doch nutzloses Bemühen! Der Erdenmensch ist viel zu stumpf dafür geworden durch sich selbst. Durch eifrigstes Bemühen hat er sich auf seinen falschen Wegen unfähig dazu gemacht. Blutenden Herzens wendet sich jede im feinstofflichen Reich erwachte Seele deshalb wieder ab, mit tiefer Reue wissend, daß sie selbst nicht anders hier auf Erden war und wohl auch von den anderen noch hier auf Erden Seienden nicht mehr erwarten kann.

So sträubt sich auch in mir jetzt alles, wenn ich daran denke, daß ich die Botschaft nun verbreiten lassen muß; denn ich weiß, daß nicht ein einziger unter den Menschen jemals wirklich wissen wird, was er damit empfängt, welch’ unermeßlich hohe Gnade Gottes darin liegt, daß er sie hören darf! Und diesem Unwissen, dem Gleichmute, dem Besserwissenwollen solcher Menschen soll ich etwas entgegenbringen lassen, das in Reinheit von den Thronesstufen Gottes kommt! Es kostet Kampf in mir, kostet mich harte Überwindung! Jede Stunde neu!

Jahre sind vergangen, seit ich zum erstenmal Grauen empfand bei der Beobachtung der Menschengeister und meine Folgerung daraus über das Schicksal für sie nach dem Schöpfungsurgesetze sah.

Das Grauen kam mir, weil ich sah, daß es unmöglich war, den Menschen anders zu helfen als den Weg zu zeigen, den sie gehen müssen, um der Vernichtung zu entrinnen.

Das machte mich unsagbar traurig; denn bei heutiger Art der Menschheit kann es dabei nur ein Ende geben: die Gewißheit, daß der größte Teil der ganzen Menschheit unbedingt verlorengehen muß, solange ihr der freie Entschluß jeder Entscheidung überlassen ist!

Der freie Wille des Entschlusses aber kann dem Menschengeiste nie genommen werden nach dem Gesetze in der Schöpfung! Es liegt dies in der Art des Geistes! Und daran, also an sich selbst, werden die großen Massen nunmehr stürzen!

Jeder einzelne Entschluß des Menschen gibt ihm seine Wege, die er in der Schöpfung wandern muß, auch hier auf Erden. Das kleine Drum und Dran seines Berufes und des notwendigen Alltagslebens ist dabei nur eine Nebensächlichkeit, die sich oft aus Folgerungen weit zurückliegender und freiwilliger Entschlüsse noch ergibt. Doch nur der Entschluß ist frei für einen Menschengeist! Mit dem Entschlusse setzt der selbsttätige Hebel ein, der die Gesetze Gottes in der Schöpfung wirken läßt nach der Art des Entschlusses! So ist der freie Wille, den der Menschengeist besitzt! Er liegt allein in unbedingter Freiheit des Entschlusses.

Der geistige Entschluß löst aber sofort ein bisher geheimnisvolles, selbsttätiges Wirken in der Schöpfung aus, welches die Art des Wollens, das in dem Entschlusse lag, ohne des Menschengeistes Wissen weiterhin entwickelt bis zur Reife und damit zu einer Endauslösung, die sich einmal plötzlich zeigt, je nach der Stärke des ursprünglichen Entschlusses und der Nahrung, die die Art durch gleiche Art auf ihrem Wege durch die Schöpfung noch erhielt.

Die Auswirkungen eines jeden eigenen Entschlusses muß der Mensch dann über sich ergehen lassen. Das kann und darf er nicht als ungerecht empfinden; denn es ist in der letzten Auswirkung stets nur das, was in dem Entschlusse vorhanden war. Nur trifft es bei der Endauswirkung immer nur den Erzeuger des Entschlusses, auch wenn der Entschluß einem anderen gegolten hat.

Bei einer Endauswirkung ist sehr oft von dem Urheber der ursprüngliche Entschluß schon längst vergessen, sein Wollen und seine Entschlüsse sind vielleicht zu dieser Zeit bereits ganz anders oder gar das Gegenteil wie früher, aber die Folgen des einstigen Entschlusses laufen auch ohne sein Wissen ruhig ihren gesetzmäßigen, selbsttätigen Fortgang bis zum Ende.

Der Mensch steht immer mitten in den Folgen aller seiner Entschlüsse, unter denen er viele gar nicht mehr weiß, an die er nicht mehr denkt, und dann empfindet er es deshalb oft als Ungerechtigkeit, wenn ihn dieses oder jenes als letzte Auswirkung unerwartet trifft. Aber er kann darüber beruhigt sein. Es trifft ihn nichts, wozu er nicht selbst einst die Veranlassung gegeben hat, was er nicht selbst einmal durch irgendeinen Entschluß buchstäblich ins Leben gerufen, also in die Schöpfung zum Auswirken unter die Gesetze »gestellt« hätte, sei es nun im Denken, Reden oder Tun! Er hat den Hebel dazu angesetzt. Zu allem gehört ursprünglich seinWollen, und jedes Wollen ist ein Entschluß!

Doch unter Nichterkennung der Schöpfungsgesetze schreien die Menschen immerzu über Ungerechtigkeit und fragen, wo der vielgerühmte freie Wille des Menschen sei! Gelehrte schreiben und sprechen davon, während in Wirklichkeit alles doch so einfach ist! Ein freier Wille kann überhaupt immer nur in der freien Entschlußfähigkeit liegen, niemals anders. Und diese ist und bleibt dem Menschengeiste stets erhalten in der Schöpfung für seinen Weg.

Er vergißt oder übersieht dabei nur eine wichtige Tatsache: daß er trotz allem nur eine Kreatur ist und bleibt, eine Frucht dieser Nachschöpfung, die aus ihren immer bestehenden und unveränderlichen Gesetzen hervorgegangen ist und deshalb auch nie diese Gesetze umgehen oder mißachten kann! Sie wirken sich aus, ob er will oder nicht, ob es ihm passend oder unpassend erscheint. Er ist ein Nichts darin, das wie ein allein spazierengehendes Kind seine Wege wohl nach seinem Willen einschlagen kann, dann aber der Art des Weges unterworfen ist, gleichviel, ob es sich gut darauf schreiten läßt oder schwierig, ob dabei ein schönes Ziel das Ende ist oder ein Abgrund.

Mit jedem neuen Entschlusse eines Menschen ersteht also ein neuer Weg, damit ein neuer Faden seines Schicksalsteppiches. Die alten, bis dahin noch ungelösten Wege aber laufen trotzdem weiterhin den neueren voran, so lange, bis sie vollständig durchlaufen sind. Diese sind mit einem neuen Wege also noch nicht abgeschnitten, sondern sie müssen bis zum Ende noch durchlebt, durchwandert werden. Dabei kreuzen sich auch manchmal alte mit den neuen Wegen und führen damit neue Wendungen herbei.

Das alles muß der Mensch in dem Durchleben lösen, und da wundert er sich oft, wie er zu diesem oder jenem kommen kann, weil er sich seiner früheren Entschlüsse nicht bewußt geblieben ist, während er deren Folgen unterworfen bleibt, bis sie sich ausgelebt und damit »abgelebt« haben! Sie sind nicht anders aus der Welt zu schaffen als durch den Erzeuger selbst. Er kann sich nicht von ihnen wenden, da sie fest in ihm verankert bleiben bis zur völligen Erledigung.

Es müssen also alle Folgen eines jeden einzelnen Entschlusses bis zu deren Ende zur Erledigung gelangen, dann erst fallen sie von dem Erzeuger ab und sind nicht mehr. Kreuzen aber die Fäden neuer, guter Entschlüsse die noch laufenden Spuren alter, übler Entschlüsse, so werden die Wirkungen dieser alten, üblen Folgen durch die Kreuzung der neuen, guten entsprechend abgeschwächt und können, wenn diese neuen, guten Entschlüsse sehr stark sind, sogar ganz aufgelöst werden, derart, daß die üblen Folgen in der Grobstofflichkeit nur noch symbolisch abzulösen sind. Auch das ist rein gesetzmäßig nach dem Willen Gottes in der Schöpfung.

Alles wirkt dabei lebendig in der Schöpfung, ohne daß der Mensch jemals etwas daran zu ändern vermöchte; denn es ist dies ein Wirken um ihn und über ihm. Er steht damit in und unter dem Schöpfungsgesetz.

In meiner Botschaft findet Ihr den Weg, mit Sicherheit durch diesen Irrgarten der Folgen Euerer Entschlüsse nach der lichten Höhe zu gelangen!

Ein schweres Hindernis stellt sich Euch dabei aber in den Weg! Es ist das Hindernis, das mir das Grauen brachte: weil Ihr das alles selbst tun müßt, ein jeder ganz allein für sich.

Es liegt diese Bedingung mit in der Gesetzmäßigkeit Eures freien Willens des Entschlusses und in dem darauf einsetzenden selbsttätigen Wirken des Geschehens in der Schöpfung und in Euch!

Das Wollen im Entschluß formt einen Weg, der je nach Art des Wollens aufwärts oder abwärts führt. Der Menschen Wollen in der Jetztzeit aber führt Euch vorwiegend nur abwärts, und mit dem Abwärtsschreiten, das Ihr selbst gar nicht bemerken könnt, verringert und verengt sich auch gleichlaufend das Vermögen Eueres Begreifens.

Die Grenzen des Begreifens, also Eures Horizontes, werden damit kleiner, und aus diesem Grunde bildet Ihr Euch trotzdem immer ein, daß Ihr noch auf der Höhe stehet wie zuvor; denn diese Grenze ist für Euch ja wirklich auch die jeweilige Endhöhe! Einer erweiterten Grenze vermögt Ihr nicht zu folgen, könnt es nicht verstehen, was über der eigenen Grenze liegt, und lehnt das alles kopfschüttelnd oder gar eifernd ab als falsch oder gar nicht bestehend.

Deshalb legt Ihr auch nicht so leicht Eure Fehler ab! Ihr seht sie wohl bei anderen, doch nicht bei Euch. Ich kann es noch so deutlich zu verstehen geben, Ihr bezieht es nicht auf Euch. Ihr glaubt mir alles, was ich sage, solange es die anderen betrifft. Doch was ich an Euchauszusetzen habe, worüber ich so oft verzweifelt bin, das könnt Ihr nicht begreifen, weil darin alle Grenzen um das liebe »Ich« zu eng geworden sind! Hier ist der Punkt, an dem so vieles scheitert, worin ich Euch nicht helfen kann; denn diese Grenzen müßt Ihr selbst zersprengen, von innen heraus.

Und das ist nicht so leicht, wie Ihr es denkt. Mit bekümmertem Gesichte steht Ihr oft vor mir, Liebe im Herzen zu der großen Aufgabe und deshalb trauernd über alle die, so ihre Fehler nicht erkennen wollen oder auch nicht können, und ich, ich weiß, daß viele dieser Fehler, die Ihr an den anderen in strenger Weise rügt, verzweifelnd über deren Tun, in noch weit größerem Ausmaße in Euch selbst verankert sind. Das ist das Furchtbarste an allem! Und das liegt mit verankert in dem freien Willen des Entschlusses, welcher Euch belassen bleiben muß, weil er im Geistigen verankert liegt. Niemals kann ich jemand zwingen, einen Weg zur lichten Höhe einzuschlagen! Das liegt allein in eines jeden Menschen eigener Hand.

Deshalb zeige ich mahnend noch einmal diesen Vorgang: Mit jedem Schritte abwärts schieben sich die Grenzen Eueres Begreifenkönnens immer enger noch zusammen, ohne daß es Euch selbst zum Bewußtsein kommt! Ihr würdet es deshalb auch niemals glauben, wenn ich es Euch sage, weil Ihr es nicht fassen könnt, und deshalb kann ich auch nicht helfen dort, wo nicht ein neuer, großer, freiwilliger Entschluß dazu ersteht, der durch die Sehnsucht oder durch den Glauben kommt.

Dort nur kann ich Kraft vermitteln zu dem Sieg! Dem Sieg über Euch selbst, wodurch die Mauern und die engen Grenzen schnell durchbrochen werden von dem auflebenden Geiste, der sich nach der Höhe schwingen will. Ich zeige Euch den Weg und gebe Euch bei rechtem Wollen auch die notwendige Kraft dazu. So kann ich helfen dort, wo echtes Wollen, echtes Bitten dazu ist.

Doch nochmals stellt sich dann dem Menschen eine Hemmung in den Weg. Diese liegt darin, daß die Kraft ihm dann nur nützen kann, wenn er sie nicht nur aufnimmt, sondern recht verwendet! Selbst muß er sie in rechter Art verwenden, darf sie nicht in sich ruhen lassen, sonst strebt sie wieder von ihm fort, zurück zum Ausgangspunkte dieser Kraft. So kommt ein Hemmnis nach dem anderen, wenn ein Mensch nicht mit ganzer Stärke ehrlich will! Und diesen Hemmnissen sind nur sehr wenige gewachsen. Die Menschheit ist geistig zu träge schon geworden, während ein Aufstieg nur in andauernder Regsamkeit und Wachsamkeit gelingen kann!

Natürlich ist dieses Geschehen, einfach und groß. In ihm liegt wunderbar vollkommene Gerechtigkeit verankert.

Gerettet werden zu können ohne Demut ist für einen Menschengeist unmöglich! Der wahren Demut steht sein Wissensdünkel hindernd in dem Wege. Der Dünkel auf ein Wissen, das kein Wissen ist; denn im Verhältnis zu den Fähigkeiten ist in Wirklichkeit unter den ganzen Kreaturen dieser Nachschöpfung der Mensch als die dümmste zu bezeichnen, weil er zu eingebildet ist, etwas in Demut aufzunehmen.

Es gibt darüber nichts zu streiten; denn es ist so. Doch der Mensch sieht es nicht ein, will es nicht glauben, auch als Folge seines grenzenlosen Dünkels, der immer nur das sichere Produkt der Dummheit ist. Nur Dummheit erzeugt Dünkel; denn wo wirklich Wissen ist, hat Dünkel keinen Raum. Er kann nur in den engen Grenzen der niederen Einbildung erstehen, nirgends sonst.

Wo Wissen einsetzt, hört der Dünkel auf. Und da die größte Zahl der Menschheit heute nurim Dünkel lebt, ist Wissen nicht vorhanden.

Der Mensch hat den Begriff für wahres Wissen überhaupt verloren! Er weiß nicht mehr, was Wissen ist! Nicht ohne Grund lebt in dem Volksmunde als Weisheit der bekannte Satz: »Erst im höchsten Wissen eines Menschen ersteht die Weisheit von der Überzeugung der Tatsache, daß er nichts weiß!«

Darin ruht Wahrheit! Hat aber ein Mensch diese Überzeugung erst gewonnen, so erstirbt in ihm der Dünkel; der Empfang des wahren Wissens kann beginnen.

Alles Erlernen durch Studieren hat mit Wissen nichts zu tun! Ein eifrig Lernender kann ein Gelehrter werden, deshalb aber ist er noch lange nicht ein Wissender zu nennen. Darum ist auch der Ausdruck Wissenschaft, so, wie er heute noch gebraucht wird, falsch. Gerade der heutige Mensch kann von Gelehrsamkeit wohl sprechen, aber nicht von Wissen! Was er auf Hochschulen erlernt, ist lediglich Gelehrsamkeit, als Steigerung und Krönung des Lernens! Es ist Erworbenes,nicht Eigenes! Nur Eigenes aber ist Wissen! Wissen kann nur aus Erleben kommen, nicht aus Lernen!

Wir haben also Gelehrte und Wissende. Die Gelehrten können und müssen von den Wissenden lernen!

So weise ich in meiner Botschaft nur den Weg, damit der Mensch, welcher ihn geht, auf diesem zu Erlebnissen gelangt, die ihm das Wissen bringen. Der Mensch muß auch die Schöpfung erst »erleben«, wenn er wirklich von ihr wissen will. Die Möglichkeit zu dem Erleben gebe ich ihm durch mein Wissen, da ich selbst die Schöpfung andauernd erlebe!

Gralsbotschaft von Abd-ru-shin, Edition 1941