Jasná Hvězda

V obrovských lesích okolo toku Tombigbee a odtamtud na jih žily stále kmeny Wi-sehových rudých bratrů. Ti z nich, kteří se modlili k velkému Manituovi, se spojili v pokrevním bratrství, bez ohledu na to, jestli patřili ke kmeni Hopi, Siouxů nebo Irokese.

I ostatní se cítili mezi sebou spojeni. Avšak vůči těm, jež věřili v Manitua, se stavěli nepřátelsky. Navenek to nemělo s vírou v Boha nic společného. Jejich zvyky byly také rozdílné a v tom chápali svou odlišnost. Pohrdali jemněji a mravně žijícími rudými. Avšak to, že lepší život pramenil z víry v Boha, nevěděli. Rozdíly mezi oběma velkými částmi národa se projevovaly jen příležitostně v nepřátelství. Obyčejně žily kmeny v míru;buďna jimi podrobených územích,nebo na dědictvím přebraných místech, aniž by se staraly o sousedy.

Také Bizoní synové ještě stále žili v oblastech lesů, kde tenkrát Wi-seh odpočíval u jejich táborového ohně. Památka na jejich učitele byla mezi nimi stále živá. Vypravovalo se ještě i o Wathe, půvabné kněžce Boha. Ještě dvakrát jim mezitím byla darována kněžka jako zvěstovatelka a strážkyně mravů.Od té doby vedli kmen znovu moudří muži.

To, že jejich předchůdci v úřadu směli vidět světlé služebníky Boží, jim připadalo spíše jako pohádka. Poklesla lidskost a s ní i Země. Těla se stala hutnější a necitlivá k tomu, co světlého je obklopovalo. Ale spojení s Božským ještě nebylo úplně přerušeno. Stále to bylo moudrým mužům dávánoskrze Hlasy vůle velkého Ducha.

 Také nyní mezi nimi opět žil Bohem požehnaný zvěstovatel nejsvětějšího, k němuž vzhlíželi s velkou úctou a jehož příkazy se bez výjimek snažili plnit.Jmenoval se Jasná hvězda a byl synem stařičkého náčelníka. Jeho jméno pocházelo od světlého znaménka na levé lopatce, s nímž již přišel na tento svět a s nímž i vyrostl.

Toto pozoruhodně označené dítě bylo všemi obzvlášť pozorně sledováno. Brzy se množily i důkazy, že Jasná hvězda byl skutečně požehnán. Už jako chlapec dával často otci odpovědi, u nichž se prokázalo, že jsou pravdivé. Když se ho potom ptali, odkud mu přišla odpověď, odvětil celkem samozřejmě: „Prozradila mi to hovořící voda!“ Často pozorovali, jak běžel do lesa k tamějšímu radostně zurčícímu prameni, aby se natáhl ve stínu velkého stromu a vroucně naslouchal.

Hlasu vody soustředěně naslouchali i jiní muži, kteří za ním šli do lesa,ale nevnímali nic mimořádného. Chlapec přijímal všechny zvěsti, jež potřeboval, jako vyprávění vody. Alespoň se mu to tak jevilo. Nevěděl nic o tom, že i on sám je veden jedním ze světlých služebníků nejvyššího Ducha. Ani se neptal na to, kdo ve vodě si s ním povídá. Přijal to, co slyšel zcela jednoduše jako poselství od Boha, a dle toho i konal.

Čím byl starší, tím cennější byly jeho rady pro celý kmen, a tím více se rozšiřovala i jeho činnost. Všichni pokrevní bratři Bizoních synů se obraceli na Jasnou hvězdu a nechali si od něj pomoci v malé i velké nouzi.

Byl to silný, mrštný muž ve středních letech, když se odehrála příhoda, jež byla před něj postavena jako těžká zkouška. Jeden z kmenů, který nevěřil v Boha, se při svém putování dostal do blízkosti lovišť a pastvin Bizoních synů. Na počátku přátelsky požádali o svolení, aby si také oni směli zapálit táborový oheň. Dovolili jim to pod podmínkou, že následující den odejdou z pozemků kmene Hopi.Slíbili to. Ale když následující ráno uviděli, jak bohatá jsou tamější loviště, nemysleli už na to, že by měli svůj slib dodržet.

Jasná hvězda, který se nacházel právě u této části kmene, přistoupil ke smějícím se mužům, jež se chystali proniknut hlouběji do lesů a napomenul je, že je jejich povinností, aby udělali to, co slíbili. Vysmáli se mu a zeptali se, jakým právem je napomíná. „Jsem Boží služebník“, odpověděl. Na to oba dva cizí náčelníci posměšně odpověděli: „Tak to tě nebudeme poslouchat. Jsme svobodní muži a nechceme se bavit se sluhy. Pošli nám moudrého muže svého kmene.“

„Stojí před vámi“, odpověděl Jasná hvězda vážně. Ostatní se začali stále více posmívat. Zdálo se jim směšné, že kmen ustanovil sluhu za svého kněze. „Tuto zvěst rozneseme dále. Měla by se nést všemi lesy!“ řekli Lovci medvědů.

Bizoní synové byli zuřiví. Jasná hvězda je nabádal k tomu, aby zůstali v klidu. Nesmí se rozpoutat bitva, řekl. Ale Lovci medvědů zaslechli jeho slova a obvinili Bizony ze zbabělosti. Pak vypukla zuřivá bitva. Protivníci byli přibližně stejně silní, ale cizinci ovládali všelijaké triky, které čestní Bizoni neznali. Konečně však správně pocítili, že by se při delším boji dostali do nevýhody. Všimli si, že Bizoni vyslali posly, aby přivedli posily. Proto přerušili nepřátelství a dali se na ústup. Zajatce ale chtěli vzít s sebou.

I Bizoní synové měli zajatce a navrhli výměnu. Lovci medvědů to zpočátku nechtěli přijmout, neboť měli méně zajatců. Až když Jasná hvězda navrhl výměnu, ovšem ne muže za muže, ale celý zástup zajatců za ten druhý, tak poté s výměnou souhlasili. Měli ovšem slíbit, že nadále chtějí žít s Bizoními syny v míru. To ale posměšně odmítli. „Až jednou přijdeme v přesile, určitě vás napadneme a přemůžeme!“ řekli.

O několik dní později ležel Jasná hvězda při prameni a naslouchal šumění. Najednou k němu přistoupil muž. Podle jeho oblečení poznal, že je z kmene Lovců medvědů. Cizinec přátelsky pozdravil a poprosil, zda si smí přisednut k prameni. Jasná hvězda nemohl odmítnout, váhal však s odpovědí. Ten druhý ale hned řekl: „Neobávej se žádné lsti! Jsem šamanem kmene Lovců medvědů. Vyprávěli mi o tobě. Chtěl jsem osobně poznat kněze, který je tak mírumilovný, že přitom dokonce zapomíná na výhody kmene.“ Z těchto slov byl cítit posměch, avšak byla vyslovena přátelsky.Jasná hvězda se zastyděl za svou pochybnost, jež pocítil vůči hostu. Pozval ho sednout si k prameni a zeptal se na jeho jméno.

„Jmenuji se Moudrost“, řekl druhý plný pýchy. „Musíš vědět, že to není jméno, které mi dali moji rodiče.Když jsem byl zvolen za šamana velkého kmene, styděl jsem se za to, jak mě před tím nazývali. Poprosil jsem kmen, aby mi dali jiné jméno.“ „Co na to řekl tvůj Manitu?“,chtěl vědět Jasná hvězda, který nedokázal pochopit, jak někdo může změnit své jméno, na němž přece závisí totem. „Ty věříš na Manitua?“ zasmál se Moudrost. „Já tak hloupý nejsem, a tudíž jsem se neptal na to, zda se můj Manitu hněval. To je mnohem jednodušší, věř mi. Jsi svobodnější, než když jsi závislý na někom, jemuž musíš pokaždé skládat účty ze svých činů, zdali s nimi nějaký duch souhlasí nebo ne.“

„To není jen nějaký duch“, odpověděl Jasná hvězda. „Je to náš pomocník, který stojí na naší straně při všem, co prožíváme. Jeho se přece musíme ptát! Když nemáš žádného Manitua, nemáš ani žádný totem? Co obsahuje váček projevu tvého květu života?“ „Ptáš se mě jako malý chlapec, ty moudrý!“ vysmíval se mu Moudrost. „Věci, o nichž mluvíš, se k nám dostaly jako pověsti našich předků. Samozřejmě máme totem. Je to znamení našeho kmene.“ Otevřel svůj váček a ukázal Jasné hvězdě kousek kůže, na níž bylo vyryté znamení. Bylo to podobné tomu, co na témže místě nosil Jasná hvězda.

„Podívej se“ řekl. „Tady vidíš medvěda a sekeru, jež je zaražená do jeho šíje. Jsme lovci medvědů a stejně tak se jmenujeme. Všiml si, že by Jasná hvězda rád viděl všechno, co ukrývá váček a vysypal jeho obsah na dlaň. Byla to zemina a mimo to ještě maličká kožená nádoba, kterou však Moudrost neotevřel.

I váček Jasné hvězdy obsahoval zem domoviny. Kromě toho ale též kovový kříž, jaký kdysi nosíval Wi-seh a od té doby i každý kněz kmene jako posvátnou věc stále u sebe. Kříž ale nechtěl ukazovat, a proto byl rád, že to Moudrost ani nevyžadoval.

„Obsahy našich váčků jsou skoro stejné“, začal cizinec po chvíli. „Myslím, že i naše názory budou velmi podobné. Musíme si o tom jen popovídat. Tak si to brzy uvědomíme. Záleží mi na tom, abychom došli ke shodě“ řekl důvěřivě. Jasná hvězda mlčel a do tohoto mlčení promluvila voda: „Nevěř mu! Je falešný! Chce tě zmást a celý kmen vlákat do pasti!

„Mně též záleží na tom, abychom byli se svými sousedy v míru“, odpověděl Jasná hvězda rozvážně. „Myslím si však, že si kvůli tomu nepotřebujeme vyměňovat názory. Mír zajišťuje oboustranná dobrá vůle!“„O míru našich kmenů nemluvím“, odvětil druhý. „S tebou osobně si chci porozumět. Záleží mi na tom, abych se mohl poučit o tom, co vyprávíš svým lidem o Manituovi a životě po smrti. Věříš, že budeme dále žít na nějakém jiném místě?“ ptal se slídivě Lovec medvědů. Jasná hvězda však zaslechl jen otázku a odpověděl, co mu vycházelo z duše: „Moudrosti, celý náš život na zemi by neměl cenu, kdybychom s jistotou nevěděli, že pokračuje dále, někam blíže k Bohu.“ „Co musíte dělat, abyste takového života dosáhli?“,chtěl vědět Moudrost. „Musíme se namáhat, abychom žili dle zákonů Manitua“, zněla odpověď Jasné hvězdy.

„Jak nepohodlné! Jak obtěžující!“ křičel druhý posměšně. „Už nyní vidím, že tě musím vyučovat tak, jako učím nejmladší muže u táborového ohně. Nejlepší by bylo, kdybys k nám na krátký čas přišel.“ O tom nechtěl kněz ani slyšet. „To, co se mám dovědět, to mi zvěstuje Manitu a ostatní nepotřebuji“, řekl prostě. „Děkuji ti za tvůj dobrý úmysl.“

„Nechceš se jednou dovědět, jak vejdeme do věcných lovišť?“ zeptal se Moudrost opět posměšně. Aniž by čekal na odpověď, začal vysvětlovat: „Víme, že v každé lidské hlavě bydlí malý pomocný duch, myšlení. To ukazuje člověku, co musí udělat a s čím má přestat. Čím víc se staráme o myšlení, tím lépe nám pomáhá. Tento malý duch ale potřebuje hodně tepla, a proto nad sebou nosí pokrývku z vlasů. Jak mu ji vezmeme, trpí nouzí a umírá. Proto zničíme našim nepřátelům „myšlení“ tím, že ukořistíme jejich vlasy.“

Jasná hvězda se zhrozil, přestože si ještě ani nedokázal představit, jak se tato kořist získává. Moudrost ale pokračoval dále a dopodrobna mu o tom vyprávěl: „Zbavíme naše nepřátele vlasů jedním ostrým řezem kolem celé hlavy. Každý takovýto skalp nám otevírá dveře věčných lovišť o další štěrbinu. Smí to být i skalpy padlých nepřátel, ale ty od žijících jsou cennější. Podívej se sem“, vyzval ho, i když se Jasná hvězda zhnusen odvracel, „tady už visí víc skalpů, než mám prstů na obou rukách.“ Ukázal vysušené kůže, na nichž visely v pramenech lidské vlasy. Na zadní straně kůží byla nanesená rudá zem, aby více vydržely.

„To je příšerné!“ vyhrkl Jasná hvězda. „A vy skutečně věříte, že Manitu vás nechá otevřít dveře do jeho říše, když předtím takto trýzníte jeho tvory? Vy ubožáci! Jak veliké musí být vaše zklamání po smrti!“ Bez dalších slov se otočil a odcházel beze slova pryč. Také Moudrost vyskočil. Vydal krátký zvuk a dral se porostem. Plazivě se přibližovaly tři tmavé postavy. Moudrost ukazoval prstem na Jasnou hvězdu, který rychlým krokem spěchal směrem k táboru. S pronikavým křikem se tři Lovci medvědů zdvihli a vrhli se na nic netušícího kněze. Přes jeho silný odpor, který nečekali, ho nakonec přemohli. Svázali ho a zasunuli mu kousek hadru do úst. Takto ho předvedli před Moudrost. Ten se divoce zasmál.

„Ty moudrý Bizoní syne“, posmíval se, „kde je tvůj Manitu, tvůj velký, věčný duch? Proč ti nepomůže? Nechtěl jsi se mnou jít dobrovolně, jak jsem ti to nabízel. Teď tě donutím jít se mnou a budeš u mne do té doby, dokud se nenaučíš to, co jsem chtěl.“ Postrkovali ho před sebou, až došli na mýtinku, na níž se pásli jejich dobře ukrytí koně.Za jednoho z nich zajatce přivázali.Aby nebyl vláčen koněm, musel s ním držet kroka namáhavě běžet. Že mohou být lidé tak krutí, nepovažoval Jasná hvězda ani za možné. A vůbec nevěděl, co jim udělal.

Když vyšli z lesa na volnou planinu, chtěli nechat koně běžet rychleji. Jeden z mužů vysadil zajatce na své zvíře. Nebyl nepřátelský, jak si spoutaný myslel. Naopak mu Jasná hvězda v očích zahlédl soucit. Navečer dostal jídlo, ale pouta mu neuvolnili, jen mu z úst vytáhli nepříjemný roubík. Moudrost se postavil před zajatce a soustředěně ho pozoroval. Proto se ho Jasná hvězda odvážil zeptat: „Co jsem ti Moudrosti udělal, že se mnou takto nelidsky zacházíš?“ „ Dovíš se vše, až zítra předstoupíš před našeho náčelníka. Silný medvěd ti poví, co od tebe očekává.“ Jasná hvězda mlčel, neboť pochopil, že každá další otázka by byla marná.

Muž, na jehož koni se vezl, k němu též přistoupil. Potichu se ho optal, jestli mu může nějak pomoci. Nejprve si Jasná hvězda pomyslel, že špatně slyšel. Nepřítel mu chce pomoci?! Potěšen ho rovněž potichu poprosil, aby ho odsunul blíže k vodě, jež protékala kolem tábořiště.Druhý přikývl. Po chvíli se vrátil a začal zajatce opatrně před sebou nohou kutálet. Druzí na něj zavolali, co to dělá. Zdánlivě mrzutě odvětil: „Bavím se se zajatcem. Myslím, že na to mám právo, neboť jsem ho sem přivezl na svém koni.“ Ještě jednou ho posunul špičkou nohy a potom se otočil a šel pryč. Jasná hvězda ale už byl u vody.

Prosil, aby mu Manitu poslal poselství, co udělal špatně, proč je nyní spoutaný a co má dělat. Potom čekal, až ostatní muži usnou. Napjatě naslouchal. Ze šplouchající vody mu do ucha zazněl známy hlas: „Musíš to prožít, Jasná hvězdo. Velký Duch tě nechá zachránit, hned jak k tomu dozraje čas. Vyčkávej a buď odvážný.“ „Manitu, věčný, svatý Duchu, děkuji Ti!“ zašeptaly jeho rty vděčně. Pak se odevzdal spánku.

Lovci medvědů

Následující večer stál před Silným medvědem, v němž poznal nepřátelského náčelníka, s nímž předtím vyjednával o zajatcích. Dozvěděl se, proč byl přepadnut a zajat. Lovci medvědů chtěli obsadit loviště a pastviny Bizoních synů, které se jim zdály lepší, než mají oni. Všimli si, že kmen lpí na Jasné hvězdě. Právě proto se ho zmocnili.Chtěli ostatní přinutit k tomu, aby od nich získali, co chtějí. Silný medvěd požadoval, aby Jasná hvězda poslal svému kmeni zprávu o jeho zajetí. Měli sem vyslat několik neozbrojených starších mužů. Měli sami vidět, že jejich kněz nemůže uniknout. Pokud ho chtějí osvobodit, musí jen přislíbit, že tuto krajinu opustí bez boje a přenechají ji Lovcům medvědů.

„Jakým právem to požadujete?“ vyhrkl Jasná hvězda. „Právem toho, kdo má v rukách moc“, odvětil Silný medvěd po chvíli přemýšlení. „Zatím však máte jenom mně“, zasmál se kněz. „Kdybyste se cítili tak silní, jak se mě o tom nyní snažíš přesvědčit, nebylo by potřeba uchylovat se ke lstem a úkladům, chcete-li zaútočit.“ „Dost bylo řečí!“ zakřičel Silný. „Žádáme tvou odpověď: chceš svému kmeni poslat zprávu?“ Jasná hvězda zůstal zcela v klidu. Přestože nebyl u vody, zaslechl zřetelně a jasně hlas svého Manitua. Věděl, co má udělat a co od něho Velký Duch očekává. „Ne“, odpověděl jednoznačně.

S tím ovšem Lovci medvědů nepočítali. Najednou tu byla překážka pro jejich plány. Počítali s tím, že všechno půjde tak, jak to vymysleli. Když ale Jasná hvězda nechce přemluvit svůj lid, museli by se vyhlédnuté země zmocnit násilím. To je ale bude stát mnoho obětí. Silný medvěd svolal nejstarší, aby se společně poradili. Zajatec byl opět odvlečený nazpět k vodě.

I když byla porada bouřlivá a hlučná, neslyšel Jasná hvězda, o čem si povídají. A ani mu nic dalšího nepověděli. Muži nakonec odešli do svých stanů a oheň zhasl. Tak nastala tmavá noc. Právě když už zajatec unaveně upadal do dřímot, zaslechl tichý zvuk, jenž se opatrně přibližoval. Zároveň zaslechl i dobře známý hlas: „Přichází přítel, aby ti pomohl. Dovol mu zcela uvolnit tvá pouta. Neuteč. Měl bys ještě jednou předstoupit před Silného medvěda a svědčit o Manituovi. Pak už budeš volný. Toho, jenž ti nyní přichází uvolnit pouta, vezmi s sebou jako svého služebníka. Odmění se ti věrností, když jeho květ života povedeš k Manituovi.

Právě když utichl hlas pomocníka, zašeptal lidský hlas do ucha Jasné hvězdy: „Co chceš, abych udělal? Mám ti uvolnit pouta, abys mohl utéci? Věřím na Velkého Manitua, jehož jsi služebníkem a zvěstovatelem. Ale já o něm vím ještě velmi málo. Přijmi mě za svého služebníka, až se vrátíš ke svému kmeni.“

Jasná hvězda nechal dle obdržených pokynů neznámého pomocníka nařezat na rozdílných místech svá pouta, aby je později mohl sám přetrhnout a tím se uvolnit. Ostatní se stane dle Manituova příkazu. Když ovšem bude volný, může jít jeho osvoboditel s ním. Muž se dal hned do práce. Některá místa nařízl natenko, jiné přeřízl. Pečlivě zkontroloval, zda se nedá zpozorovat, že zajatec je spoutaný jen zdánlivě. „Jsem ten, na jehož koni ses vezl“, zašeptal na konec. Načež se odplížil tak potichu, jak přišel.

Celý následující den uběhl, aniž by někdo s Jasnou hvězdou mluvil. Nevěděl nic. Poslali bez jeho vůle posla k Bizoním synům, nebo se připravovali na loupežnou výpravu? Ta nejistota by ho jinak tlačila k zemi. Věděl však, že se všechno stane přesně tak, jak to Manitu určil. Proto zůstal klidný vnitřně i vnějšně.

Před večerem přišel Silný medvěd s dalším mužem blíže k němu: „V této hlavě se myšlenky pohybují nepříjemně rychle, budeme jí muset brzo vzít hřejivý oděv“, řekl náčelník tomu druhému a hodil letmý pohled na Jasnou hvězdu. Chtěl vidět, jak se zajatec lekne a těšit se z jeho strachu. Ale Jasná hvězda zůstal v klidu, jako by nic nezaslechl. Medvěd zopakoval svá slova hlasitěji a nakonec, když se ani tentokrát nesplnila očekávaná reakce, doplnil: „Budeme muset vymyslet, jak bychom tě učinili povolnějším!“ Zajatec mlčel a zavřel oči. To dohnalo náčelníka k zuřivosti. Chtěl se na kněze vrhnout, ale jeho průvodce ho rychle zadržel nazpět zašeptáním několika slov. Potom se oba vzdálili.

Přešla další noc, aniž by se něco změnilo. Ráno přišel neznámý přítel k zajatci, aby zkontroloval jeho pouta. Přitom mu šeplal: „Budeš předveden před nejstarší. Nechceš raději předtím utéct?“ Jasná hvězda to potichu odmítl. Byl ale rád, že toto dlouhé čekání v nepříjemných poutech skončí. Zpočátku ho postrkovali, proto musel být nyní mimořádné opatrný, aby je nepřetrhl ani z něj nespadly. Za doprovodu tří Lovců medvědů kráčel tak, jak mu to dovolovaly jeho pod koleny svázané nohy, k ohni, u něhož v kruhu seděli nejstarší kmene.

„Slyšel jsi, Bizoní syne“, začal náčelník, „že žádáme pastviny a loviště, které už dlouho užívá váš kmen. Všichni střídáme svá tábořiště a stěhujeme se na cizí místa, jenom vy zůstáváte stále na jednom místě, jak dlouho se dá vzpomenout. Není správné, když si jeden kmen dělá nárok na ty nejlepší pastviny. Nastal tedy čas, abyste odevzdali, co považujete za vaše vlastnictví“. Udělal krátkou přestávku, aby dal Jasné hvězdě možnost něco říci. On ale mlčel. Dobře věděl, že Silný medvěd toho chce povědět ještě více.

„Tvoje mlčení beru jako souhlas“, začal náčelník znova. „Těší mě, že sdílíš můj názor, tak to vše půjde jednodušeji. Žádám vás, abyste se hned začali připravovat na to, že se vystěhujete, a to následujícího úplňku. Musíte překročit řeku Tombigbee, abyste nepřišli do cesty žádnému z našich kmenů. Dám vám průvodce, kteří vám ukážou, kde je řeka mělká a kde ji můžete přebrodit. Ukážou vám vaše nové pastviny a řeknou vám, kde smíte lovit.“

Náčelník se znova odmlčel. Nejstarší mu pochvalně kývali. Potěšilo je, že toho tolik požadoval. Mlčení zajatce ho povzbuzovalo k ještě tvrdším požadavkům. „Za to, že vás necháme lovit na místech, které patří našemu kmeni, nám budete pravidelně přinášet zrno, maso a kůže. Budeme určovat, kolik nám budete odevzdávat. Dále vám zakazuji mluvit na našich územích o velkém Manituovi. Moudrost půjde s vámi a bude vás učit myslet jako dospělé muže.Když to všechno budete dodržovat, budeme s vámi žít v míru. Neposlechnete-li ale, budou následovat tvrdé tresty. Každé překročení mých požadavků vás bude stát jeden skalp. Ten tvůj bychom ti též vzali, ale přišel jsi k rozumu, proto tě ušetříme.“ Nyní bylo řečeno vše. Silný medvěd se podíval po kruhu a všude našel souhlas.

Najednou začal mluvit Jasná hvězda. Nepožádal o svolení a jeho slova působila tak silně, že mu nikdo v jeho řeči nebránil. „Za koho se považujete, Lovci medvědů, že se odvažujete takto zacházet se svými rudými bratry? Rudokožci jste jak vy, tak my. Stvoření Manituem jste, přesně jako my. Ale nejste jeho služebníci, vy jste se upsali zlému duchu. Z každého tvého slova jsem ho slyšel křičet, Medvěde, ty který sám sebe nazýváš silným! Kdo vám dal právo vyhánět nás z našich pozemků? Stejným právem, jakým nazýváte druhé pobřeží Tombigbeeza vaše, máme my právo na toto území, protože na něm žili už naši předkové. My bychom od vás měli požadovat podmanění i odvody. Neboť jste to vy, kdo sem vtrhli, pobýváte a lovíte v kraji, jenž patří nám. Všechny vaše požadavky vznikly tím, že jste si nechali radit od zlého ducha. Je nám to k smíchu. My jsme služebníky dobrého Ducha a dobro je vždy silnější než zlo. Jak špatní jste se stali pod vlivem zlého ducha, to dokazují tvoje požadavky, abychom se odchýlili od Manitua. Co je vám do toho, koho my uctíváme? Od Manitua se neodchýlíme! On je naším věčným pánem! On dává svým služebníkům sílu!“

Nechtěně a neúmyslně sebou Jasná hvězda při svých slovech prudce trhl. Pouta z něj spadla jako kouzlem. Sám se ulekl, neboť to neudělal úmyslně. Ostatní ztuhli zděšením. Jeden z mužů,který byl mimo kruh nejstarších, přiskočil a zdvihl řemeny. Byl to onen neznámy přítel. Zdvihl je vysoko do vzduchu, aby je mohli vidět ostatní a křičel: „Velký Duch tohoto muže musí být skutečně velký, když jen zmínka o jeho síle zničila tato pouta!“

„Ano, je velký a mocný!“ pokračoval Jasná hvězda. „Pomáhá svým služebníkům v každé nouzi. A nestrpí též, abyste nám vzali naši zem. Rozhlédněte se někde dále odsud a hledejte jiné pastviny. Nerozhněvejte ale nejvyššího Ducha.“

Silný medvěd se zdvihl. „Chyťte ho a svažte, ale pevněji než předtím!“ přikázal. Ale muži odstoupili od Jasné hvězdy, který stál vítězoslavně před nimi. Nikdo se neodvážil vztáhnout na něj ruku. Takto zjevně ho ochraňoval ten, kterého nazýval Velkým Manituem.

Medvěd zavolal na Moudrost a chtěl, aby si oba kněží navzájem změřili své síly. Přitom budou moci všichni vidět, čí Manitu je větší. „To by bylo nespravedlivé“, objasňoval jim Jasná hvězda. „Moudrost nevěří na Manitua. On by musel svou lidskou silou bojovat proti síle nejvyššího Ducha. Vím předem, že by podlehl.“ Když jim cizinec oznámil, že Moudrost na nic nevěří, ozvala se hlasitá nevole. Někdo to chtěl zpochybnit. Proto jim Bizoní syn sdělil, že mu to Moudrost sám řekl.„Pokud věří, měl by to dokázat“, vyzval ho Jasná hvězda, jehož víra vzrůstala. Silně v sobě pocítil dříve nepoznanou sílu.

„Ano, měl by to dokázat“, řekli nejstarší. Moudrost byl sklíčený. Jak by mohl prokázat moc nějakého ducha, který dle jeho názoru vzniká jen v klamných představách? Musí se pokusit této zkoušce nějak vyhnout. „Nazýváte mě Moudrost“, začal opatrně, jako by přemýšlel. „Vy sami jste mi dali toto jméno, neboť jsem se vám zdál moudřejší než všichni ostatní lidé. Vyprávěl jsem vám o malém duchovi, kterého my Lovci medvědů opatrujeme v našich hlavách, aby nám pomáhal. Připadá mi, že tento cizinec nezná toto myšlení. Budu mu klást otázky. Uvidíme, jestli na ně dokáže odpovědět.“

Bizoní syne, odpověz nám na toto:„Co bylo před tím, když ještě nebyli žádní lidé?“ Tázaný odpověděl bez rozmýšlení: „Byl Bůh, velký všemocný Duch!“ Řekl to tak radostně, že nejstarší vážně vzhlédli. To ale Moudrosti uniklo, neboť mu to nebylo příjemné. Chtěl přece Jasnou hvězdu před ostatními zesměšnit! Nahněvané odsekl: „Neptal jsem se, kdo byl, ale co bylo!“ „Nic nebylo!“ odpověděl. „Nebylo nic, neboť vše nejprve stvořil velký Manitu. Vytvořil všechno, co vidíme a i to, co vidět nemůžeme. On stvořil zemi a hory, vodstvo a zvířata, rostliny a zcela nakonec lidi.“

Opět se překvapeně obrátil zrak všech na vyprávějícího. Moudrost ještě více znejistěl. „Nevíš, ty hlupáku, že první byla žena, která nás všechny porodila?“ zeptal se posměšně. „A kdo stvořil ženu?“ optal se ho Jasná hvězda téměř jásavě.„To je hloupá otázka, nebudu na ní odpovídat!“ křičel Moudrost rozzlobeně. Jeden z nejstarších zdvihl hlavu, podíval se na oba moudré muže a rozvážně pronesl: „Bizoní syn odpovídal na každou tvou otázku. Může očekávat to samé od tebe. Pověz jemu, i nám, kdo přivedl na svět ženu.“

Kněz Lovců medvědů se naparoval. Bylo až dotěrné, když tak optimisticky a povýšenecky začal: „Žena tu byla právě tak. Nikdo jí nestvořil.“ „A kde je nyní?“ zvolal Jasná hvězda ihned. „Myslím, že už pominula“, odvětil Moudrost nepromyšleně. „Myslíte si Lovci medvědů, že něco pomíjejícího bylo schopné stvořit člověka?, obrátil se kněz na nejstarší. Podívali se na sebe. Byli velmi rozpačití. Jak je to jen možné, že Moudrost, jemuž tak slepě důvěřovali, úplně zklamal?

Co jinými hýbalo, vyslovil náčelník. „Už toho bylo řečeno dost. Dozvěděli jsme se, co se nám nelíbí. A o tom se nyní musíme poradit. Cizince odveďte pryč a hlídejte ho, ale už ho nepoutejte. Vyčká i bez pout, než se rozhodneme.“ Jasná hvězda byl odveden těmi, kteří ho přivedli ke společnému místu. V jeho duši nebylo nic jiného než chvála, vděčnost a důvěra.

Už nyní věděl a viděl, jak to všechno proběhne. On bude smět přivést tento silný a mocný lid Lovců medvědů k Věčnému, k Bohu. Co ho naplňovalo, to z něj i vyzařovalo. Nejeden z mužů se na odcházejícího díval s údivem a úžasem. Něco takového jim Moudrost nikdy neukázal. Tento kněz musí být mocnější. Tyto myšlenky též všichni vyslovili, když je Silný medvěd jednoho po druhém vyzval k vyjádření.

Moudrost poslali do jeho vigvamu a dva muži ho měli hlídat, aby tajně neunikl. Náhle mu přestali důvěřovat. Nenašel se též nikdo, kdo by se vyjádřil v jeho prospěch. Pomalu a rozvážně, jako by řeč byla namáhavá, vyslovovali muži svoje myšlenky a pocity. Jeden starší řekl: „Není lehké přiznat, že člověk zle myslel a zle konal. Ale stále lepší je to povědět hned, když se na to přijde, než z hloupé pýchy setrvávat na falešném. My jsme Moudrosti důvěřovali, neboť jsme neměli nikoho lepšího. Nyní jsme ale mohli slyšet to lepší. Musíme nyní učinit konec nesprávné nauce Moudrosti.“

„Kdo ti řekl, že to, co ví ten cizinec je správné?“ zeptal se jiný. Hned byl ale poučen. „Myslím, že to uvnitř sebe cítíme všichni. Náš vnitřní květ rozvíjí svůj kalich a napíná se toužebně vzhůru.“ Na tom se všichni shodli. Nyní bylo třeba rozhodnout, co se stane s Jasnou hvězdou.

Poté byl zavolán Moudrost. Silný medvěd mu oznámil, že už více nepotřebují jeho služby. Posměšně se na ně podíval. „Dříve než slunce zapadne za obzor, budete svého požadavku litovat“, radoval se škodolibě Moudrost. „Můj Manitu mi ukázal, že beze mě budete ubozí. Jen já mohu nakrmit malého pomocníka ve vašich hlavách a pomoci mu zesílit. Ale mně se to hodí. Budete mě postrádat. Ještě dnes opustím váš tábor a vydám se k jinému kmeni. “

„To se ukáže později“, řekl náčelník. „Teď se posaď k nám a vyslechni, jak jsme se rozhodli. Přiveďte cizince.“ Uvolněně a ušlechtile kráčel Jasná hvězda k táborovému ohni. Tam zůstal stát a čekal na oslovení. Očividně bylo pro Silného medvěda těžké říci to, co povědět musel: „Cizinče“, začal pomalu, ale srozumitelně. „Byla na tobě spáchána křivda. Avšak není tak těžké to napravit. Náš bývalý kněz Moudrost nám dával nesprávná poučení. Na jeho rady jsme konali zlo, aniž bychom to věděli. Je nám líto, že jsme se tě zmocnili. Odpustíš nám to?“

Jasná hvězda byl dojatý, avšak věděl, že musí nyní zachovat svou důstojnost. Prostě a jednoduše odpověděl na tuto otázku „ano“. Oddechli si. Náčelník ale pokračoval. „Jsme připravení přijmout trest. Požaduj, co chceš, neboť teprve až to odčiníme, můžeme ti předložit naši prosbu.“

Jasná hvězda se narovnal ještě více. „Pro sebe nic nežádám, přátelé“, řekl a poslední slovo zdůraznil. „Když jste křivdu rozpoznali, a to jste měli učinit, budete vědět, že můj kmen nesmíte přepadnut jako nepřátelé. Nic jiného nepožaduji.“

Muži se na sebe podívali. Právě se usnesli, že Bizoní syny nechají na pokoji v jejich kraji. Ale nyní přišla prosba, jež umožňovala cizímu kmeni navrhnout pokrevní bratrství. Silný medvěd váhavě vysvětloval, že by se Lovci medvědů chtěli stát služebníky velkého Manitua, poté, co poznali jeho moc. Jasná hvězda je měl vyučovat a zůstat u nich jako jejich kněz.

Jasná hvězda radostně přislíbil, že jim bude zvěstovat o Bohu, Věčném. „Ale jako váš kněz u Vás nemohu zůstat navždy“, přesvědčoval je „můj kmen by jinak musel postrádat kněze. Ale jsem si jistý tím, že Bůh probudí některého muže z vašich řad, který pak bude moci převzít úřad kněze.“

Bylo dohodnuto, že se Jasná hvězda vrátí ke svému kmeni a tam vše uspořádá pro svou delší nepřítomnost. Pospíší si, aby dorazil co nejdříve k jejich táborovému ohni, ujistil Lovce medvědů. Moudrost tomu naslouchal se stále vzrůstající nevolí. Vše se v něm bouřilo proti způsobu, jakým byl jednoduše odsunut stranou, jako by nebyl ničím. Muži se zdvihli a vykročili ke svým obydlím.

I Jasná hvězda se otočil k odchodu. Moudrost k němu přiskočil a zezadu mu zasadil do spánků tak silnou ránu, že se zasažený beze zvuku zhroutil k zemi. Nad hlavou mu mával nablýskaným nožem. Pokrývku jeho myšlení, skalp vetřelce, chtěl jako útěchu za to, co musel nyní skrze něj vytrpět. Avšak složily ho silné pěsti. Byl přemožen a v krátkém okamžiku se mu přihodilo to, co on sám chtěl způsobit svému protivníkovi.

Svíjející se v bolestech očekával, že bude svázán a připoután k mučednickému sloupu. Ale jelikož nyní porušil práva hosta, nemohlo mu být prokázáno dobrodiní čestné smrti. Silný medvěd mu přikázal opustit tábor a nikdy víc se neobjevit v blízkosti Lovců medvědů. Jeho úpěnlivá prosba, aby ho ubili k smrti, nebyla splněna. Když viděli, že už skoro není schopen stát, odnesli ho dva muži daleko do lesa. Položili k němu jeho zbraň a beze slova ho tam nechali.

Mezitím se Medvědice, žena Silného medvěda, postarala o Jasnou hvězdu. Zjistila, že z něj ještě neunikl život. Díky její pečlivosti se jí podařilo přivést ho opět k vědomí, ale na to, aby se vydal na cestu ke svému kmeni, nemohl ani pomyslet. Společně se shodli na tom, že pošlou několik mužů k Bizoním synům, aby jim řekli, co se během těchto dní událo. „A co když nám neuvěří?“ zeptal se jeden z poslů rozvážně. Jasná hvězda ho ale uklidnil. Bizoním synům se nepravda hnusí, a proto ji od druhých ani neočekávají. Mimoto s nimi mají někteří přijít, aby Jasnou hvězduvyzvedli. To s jistotou udělají.

Na cestu se muži vydávali s pochybnostmi. Nakonec rozptýlili své myšlenky a pokračovali dále. Nedokázali si představit důvěřivé, dobrácké lidi. Když dorazili k Bizoním synům do tábora a vyprávěli o Jasné hvězdě, byli dobrosrdečně přijati.Celý kmen si dělal velké starosti kvůli zmizení kněze. Hledali ho všude. Nejraději by se všichni hned následující den vydali do cizího tábora, ale náčelník to zakázal. Vybral několik silných mužů, kteří měli doprovodit Lovce medvědů a potom vyzvednout Jasnou hvězdu, aby ho přinesli domů.

Našli ho tam dobře zaopatřeného atéměř zotaveného. Byl toho názoru, že když počkají ještě dva dny, bude už moci jít sám. Nechtěl se nechat nést. Tak zůstali v táboře Lovců medvědů a prohlédli si vše, co pro ně bylo nové. U lůžka Jasné hvězdy však vždy kolem dokola seděli nebo stáli muži, jimž musel zvěstovat o Bohu, Věčném. Důkladně a pomalu kladli své otázky, které se Bizoním synům zdály nepochopitelné.

To, nač se ptali tito velcí a silní muži, u nich věděli i ženy a děti! Jasná hvězda jim musel vysvětlit, že tito lidé o Bohu ještě vůbec nic neví. Tomu také nerozuměli. Kdo žije, musí přece vědět, kdo mu daroval život!

Jak nebozí do té doby museli být Lovci medvědů! Tak začali vyučovat i ostatní cizí hosté. Každý tak dobře, jako to uměl. Avšak bylo zvláštní, že právě tento nemotorný, neohrabaný přístup cizích mužů, zanechal velký dojem u Lovců medvědů, jež byli školeni v přemýšlení. Jasná hvězda by si nemohl vybrat lepší pomocníky. Když nabyl více síly, vzpomněl si, že jeho starý otec a s ním i celý kmen čekají na jeho návrat. Žádné prosby nepomohly. Vydal se na cestu domů a přislíbil, že se co nejdříve vrátí a bude jim opět zvěstovat o Bohu.

Když odcházeli, připojili se k němu dva muži: Silný medvěd a pomáhající přítel, který se jmenoval Rysí oko. Překvapeně se podíval Jasná hvězda na náčelníka, který na něj klidně pohlédl a řekl: „Naší vinou jsi utrpěl škodu. Je nutné, abych se nabídl tvému otci, aby se na mne vyrovnala křivda. Pokud ale rozmýšlí tak šlechetně jako jeho syn, tak bych se s ním chtěl dohodnout, aby naše kmeny uzavřely pokrevní bratrství a v míru si navzájem pomáhali a mohli žít vedle sebe.“

Rysí oko ale obnovil svou prosbu, aby směl navždy zůstat u Jasné hvězdy. On to ale nedokázal pochopit. Musí být přece závislý na svém kmeni! Vždyť se nemůže jen tak zříci svého domova kvůli jinému člověku. Proto mu Rysí oko sdělil, že nepatří ke kmeni Lovců medvědů. Jako malý chlapec byl unesen a od té doby žije u tohoto cizího kmene. Jeho rodinní příslušníci znali Boha. I on byl vyučován ve vědění o Bohu. Na začátku o tom vyprávěl chlapcům z kmene Lovců medvědů. Potom ho ale Moudrost krutě potrestal, a proto svou víru v tichosti nosil ukrytou v sobě. Nyní si ale nepřál nic více, nežli žít u lidí, kteří jsou služebníky Boha. Jasná hvězda požádal Silného medvěda, aby mu Rysí oko ponechal jako služebníka a náčelník vděčně splnil tuto jeho prosbu.

V noci zřídili svůj tábor u vesele bublající říčky. Když u ní Jasná hvězda bděl, znova přemýšlel o tom, jak úžasně ho Bůh vedl. Všechno utrpení, které mu Moudrost způsobil, sloužilo jen k tomu, aby směl i tento velký cizí kmen najít Boha. Najednou znova zaslechl důvěrně známý hlas, jenž mu opět zazněl z vody: „Děláš dobře, že si s sebou vzal Rysí oko. On je skutečný služebník Nejvyššího a bude se pod tvým vedením pozoruhodně rozvíjet. Máš ho vychovat, aby se stal knězem Lovců medvědů. Řekni mu to však až nadejde čas, aby nastoupil do svého úřadu.“

Jeho útrapy se mu nyní zdály tak nepatrné. Porovnal to s požehnáním, jež z toho vyrostlo. Rysí oko jako zvěstovatel a kněz věčného Boha. Stěží mohl Jasná hvězda očekávat, že když dorazí do tábora Bizoních synů, budou přijatí s tak velkou radostí.