Duše před cílem

Bylo jí samozřejmé jít touto horkou, namáhavou cestou. Nedivila se tomu, ale napadlo jí, jak se jí ulehčilo. Vždyť se blížila každým krokem ke svému cíli. Zdalipak On opravdu zřizuje království Boží na zemi, jak to říkal Jan?

Zcela nejisté, skutečně pozemské představy o království Božím panovaly ve světě, v němž dosud žila. Ostatní hádali, že je za tím tajná politická organizace, a ctižádostiví věřili ve vládu pozemské moci. Všichni pak vytvářeli nemožnou směs rozumových představ. Sotva někdo z nich rozuměl Janovi a jeho jasným poukazům.

Bylo jí, jako by před dávnými a dávnými časy prožila již něco podobného. Pokaždé ji však zachvátil bolestně radostný pocit, který si ani nedovedla vysvětlit nebo popsat. Byla zvyklá sebe i všechno kolem sebe pozorovat. Jako pozorovatel v divadle, tak prožívala sebe a své okolí.
Někdy také hrála s sebou, ale jen tehdy, když si byla jista úspěchem.
Nyní však byla jako dítě, plná plachosti a úzkosti. Když však na ni přišla tak blaženě smutná bolest, která se jí jevila jako stesk po domově, pak již nezbylo nic z pyšné, vypočítavé a vášnivé ženy. Byla tu jen velká ostýchavost.

V zamyšlení kráčela stále kupředu. Nestarala se o tlupu vojáků, kteří jí míjeli, ani o mnohé věci a o kupce, lidi a žebráky. Viděla před sebou jen vynořující se městečko, v němž jí byl označen dům, kde se měli scházet učedníci proroka z Nazaretu. Ponenáhlu se však hlásila žízeň a únava. Kroky se zvolnily a nohy bolely. Ona  ani nepozorovala, jak se za ní lidé udiveně ohlížejí. Krajina byla krásnější a zelenější. Od jezera přicházel tichý a chladný vítr. Ona však nechtěla odpočívat z obavy, že by zmeškala nejlepší čas.

Vtom přicházel ve směru od jezera velký zástup lidí. Přicházeli asi zdaleka, protože vyhlíželi jako poutníci. Byli mezi nimi starci, ženy a děti, ale také statní muži. Většinou to byli Židé, ale bylo vidět i Římany. Šat některých prozrazoval, že pocházejí z velmi vznešených, bohatých domů.

Jedno napadlo ji  především : Výraz společenství, který vycházel z tohoto davu. Jako by velké, společné štěstí odstranilo jakékoliv chtění jednotlivce.

Žena se tiše zachvěla. Naplněni velkým prožitím vyprávěli lidé o zázracích, které se udály v poslední době. Jeden to vyprávěl druhému, jeden k tomu přidával více než druhý a mnohému rozuměli zcela jinak, než jim to bylo řečeno. Naslouchala a lehké zklamání táhlo její duší. Vnášejí lidé do tohoto velkého prožití ducha přece zase jen své malé já, aby se v tom zrcadlilo? Teď byli přece všichni rozechvěni silou, která jí byla hned patrná, a přece zůstávají nezměněni! Ona však nechtěla soudit, nejdříve musela zkoumat sama sebe.

Zástup táhl kolem ní. Zůstala stát, protože se nechtěla dát strhnout do proudu. Ona k nim přece ještě nepatří. Chtěla jít teprve za posledními. V tom přicházel druhý zástup. Zdálo se, že lidé obklopují někoho ve svém středu.

Zvolna se blížil i tento zástup k čekající ženě. Přešlo několik mladých mužů. Byly mezi nimi krásné, statné postavy. Bylo jí nápadné, jak byli příkří a odmítaví k lidem. Nejraději by se byla propadla do země. Přece se jí tito muži něčím líbili: Vycházel z nich lesk čistoty. Ale proč ta přísnost? Kde byla ta láska, která utěšuje hledající duše?

To měli být učedníci prorokovi?

Vtom uslyšela hlas, který jim dobrotivě, ale určitě zakazoval být tak přísnými!

“Pomyslete přece na hodinu, kdy jste stáli u jezera a ptali se: Pane, smíme jít s Tebou?”

Žena klesla na kolena, pozvedla ruce a vzhlédla : On, který toto pravil, právě kráčel kolem ní.

Bylo to tak prosté a přece v tom byl celý svět lásky, varování a napravování.

I mnoho povzbuzení hledajícím.

“Je-li tento muž naplněn dobrotou, můžeš se i ty přiblížit!”

Řekl to její vnitřní hlas. Ale on již přešel, dříve než si správně uvědomila jeho přítomnost. Přece však ji však zasáhl pohled. A tento pohled pronikl její duši jako blesk. Bylo jí, jako by prohlédl celý její život.
A ještě jedno ji napadlo. Vyhlížel jako Říman, ale z něho se díval na ni ještě druhý, mnohem zářivější obličej.

Ještě stále klečela na okraji silnice. Přicházel malý hlouček opozdilců. Přistoupily k ní dvě ženy. I ony měly jasný lesk na čele a vycházel z nich tichý mír, pečlivost a dobrota. Přátelsky pozvedly dojatou ženu  a přijaly ji do svého středu.

Vlna síly a osvěžení jí pronikla. Tyto ženy měly něco, po čem ona tak toužila. Měly lásku a čistotu a prostota jejich bytosti jim dávala velký půvab. Ona se s nimi cítila v bezpečí. Přirozeným citem, který jim Ježíš daroval, vytušily, že tato žena měla těžký život. Přátelsky jí nabídly radu a pomoc.
Mnoho nemluvila, ani nemohla. Její duše byla plná zmatku a hrůzy od té chvíle, kdy měla příležitost srovnávat sebe s těmito ženami. Teď věděla, že jí samé scházelo to nejlepší – nejvyšší statek, který žena má : Čistota!

Teď ji mučila myšlenka, že Ježíš ji zavrhne. Čím více pozorně zkoumala způsob obou žen, tím více si připadala ztracenější.
Když konečně došly k noclehu a ona byla ubytována v malém, ale čistém pokojíčku, obstarala ji jedna z žen ještě pokrm. Pak odešly a doporučily jí, aby si odpočinula. Slíbily jí, že se k ní brzy podívají.

Po krátkém odpočinku však již nevydržela na loži. Vyběhla z domu a pospíchala ulicemi. Byl již večer. Šla úzkou ulicí mezi vysokými zdmi. U jedné mřížované brány se zastavila a dívala se do kvetoucí zahrady. Bylo jí, jako by z otevřené síně domu na druhém konci zahrady zazníval hlas, který rozechvěl její srdce.

Tak mluvil jen Jeden.

Kdo jednou slyšel hlas Boží a otevřel svou duši, ten již nikdy nemůže na něj zapomenout. Tak se stalo i jí. Znovu ucítila jemné chvění v srdci, celá se roztřásla a znovu cítila, jak jí proudí horká vlna blaženosti, která překryla hořkou bolest její bezcennosti. V ženě to zabouřilo a ona zapomněla na všechno. Teď mluvil již jen její touhyplný duch, který ji hnal k nohám Páně tak, jako kdysi již klečel před jeho silou.
Duch se upamatoval na prosbu a slib, o němž rozum již nic nevěděl.

…